Kolikrát jsi dnes o sobě zapochybovala? Možná jsi ráno nestihla připravit dětem snídani přesně podle svých představ a hned tě napadlo, že nic nezvládáš.
Možná jsi v práci neodpověděla na otázku, protože sis nebyla jistá, jestli máš pravdu a pak se ukázalo, že jsi ji měla.
Nebo jsi večer otevřela Instagram, viděla usměvavou maminku v dokonale uklizeném bytě, kamarádku na vysněné dovolené nebo bývalou spolužačku, která právě oznámila povýšení. A najednou jsi měla pocit, že tvůj život není dost zajímavý.
Takové chvíle zažíváme všechny. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z podobných myšlenek stane každodenní zvyk.
Když si přestaneme věřit
Pochybnosti jsou normální. Každý někdy udělá chybu, něco pokazí nebo si není jistý, jak se rozhodnout. Jenže některé ženy pochybují téměř o všem.
Než odešlou pracovní e-mail, několikrát ho přepisují.
Když dostanou pochvalu, okamžitě ji zlehčí slovy: „To byla náhoda.“
Když se něco nepovede, dlouhé hodiny přemýšlejí, co udělaly špatně.
A místo aby si všímaly toho, co se jim daří, soustředí se hlavně na své nedostatky. Postupně začnou věřit tomu, že nejsou dost chytré, dost schopné nebo dost zajímavé.
Ostatní nejsou lepší – jen nevidíš celý jejich příběh
Máš někdy pocit, že na rozdíl od tebe všichni kolem mají život pod kontrolou?
Kolegyně zvládá práci i rodinu.
Sousedka má vždy perfektně uklizený byt.
Kamarádka vypadá na každé fotce šťastně.
Jenže to vidíš jen malý kousek jejich života. Nevidíš, že i kolegyně občas odchází z práce s pocitem, že nic nestihla. Že sousedka byla včera večer stejně unavená jako ty. Ani to, že kamarádka měla před pořízením té usměvavé fotografie den plný slz a starostí.
Máme zvláštní schopnost porovnávat svůj skutečný život s tím nejhezčím, co ukazují ostatní. A v takovém srovnání se prakticky nikdy nedá vyhrát.
Kde se bere ten přísný hlas v hlavě?
Možná si ani nevzpomeneš, kdy ses začala hodnotit tak přísně. Někdy za tím stojí dětství, kdy byla pochvala spíše výjimkou než pravidlem. Jindy roky, kdy jsme měly pocit, že musíme být dokonalé partnerky, maminky i zaměstnankyně zároveň.
A někdy prostě jen dlouhé srovnávání s ostatními. Časem si vytvoříme vnitřního kritika, který komentuje úplně všechno. Nevidí, co se povedlo.
Všímá si jen toho, co mohlo být lepší.
Zkus se na sebe podívat jinýma očima
Představ si, že za tebou přijde tvoje nejlepší kamarádka a řekne ti, že udělala chybu v práci. Že děti dnes měly k večeři jen chleba. Že nestihla uklidit. Že má pocit, že všechno kazí.
Co bys jí řekla?
Pravděpodobně bys ji uklidnila a řekla jí, že nemusí být dokonalá. Že jeden špatný den z ní nedělá špatného člověka a že je to všechno vlastně úplně normální a v pohodě.
A právě takovou laskavost si ale často neumíme dopřát samy sobě.
Jak si začít víc věřit
Sebehodnota nevznikne přes noc. Buduje se malými kroky, které opakujeme každý den.
Můžeš začít třeba tím, že:
- budeš sledovat, jak se sebou mluvíš,
- každý večer si připomeneš tři věci, které se ti povedly,
- omezíš srovnávání na sociálních sítích,
- přestaneš se trestat za každou chybu,
- budeš k sobě přistupovat se stejnou laskavostí jako ke svým blízkým.
Možná to zní jednoduše. Ale právě drobné změny dokážou časem proměnit způsob, jakým samy sebe vnímáme.
Tvoje hodnota se neměří výkonem
Nemusíš mít dokonale uklizený domov a nemusíš být ani nejlepší zaměstnankyní.
Nemusíš být mámou, která nikdy nezvýší hlas a nemusíš mít život, který vypadá jako z Instagramu.
Tvoje hodnota nestojí na tom, kolik toho zvládneš za jeden den. Je mnohem hlubší.
A možná je načase přestat čekat, až ti to potvrdí někdo jiný. Protože člověk, který by ti měl věřit nejvíc, jsi ty sama.
