Dětství by mělo být obdobím, kdy se dítě učí důvěřovat světu kolem sebe. Potřebuje vědět, že má vedle sebe dospělé, kteří ho ochrání, vyslechnou a pomohou mu, když si samo neví rady. Když ale místo bezpečí zažívá ponižování, násilí, zanedbávání nebo jiné formy zneužívání, může to ovlivnit jeho vnímání sebe sama i ostatních lidí na dlouhé roky.
Na rozdíl od fyzického zranění nejsou následky psychického traumatu na první pohled vidět. Člověk může v dospělosti působit sebejistě, pracovat, mít rodinu a vést zdánlivě běžný život, přesto v sobě může stále nést vzorce, které vznikly v době, kdy byl ještě dítětem. Jaké to jsou?
1.Důvěřovat ostatním je problém
Dítě se přirozeně učí, že lidem, kteří se o něj starají, může věřit. Pokud právě tito lidé jeho důvěru opakovaně zklamávají nebo mu ubližují, může být později velmi těžké uvěřit někomu dalšímu.
V dospělosti se to může projevit neustálou ostražitostí. Člověk přemýšlí, jestli ho druhý skutečně myslí dobře, hledá za jeho chováním skrytý význam a může mít problém pustit si někoho opravdu blízko. Někdy dokonce odmítne vztah dřív, než vůbec dostane šanci ukázat, že může být bezpečný.
2.Blízkost může vyvolávat nepříjemné pocity
Zkušenost se sexuálním zneužíváním může výrazně ovlivnit pozdější vztah k vlastnímu tělu, intimitě a partnerským vztahům.
Někteří lidé mají problém s fyzickou blízkostí, jiní se jí naopak mohou snažit vyhledávat způsobem, který jim později nepřináší dobrý pocit. Mohou se objevovat stud, nejistota, strach nebo pocit, že vlastní tělo není skutečně jejich.
3.Některé situace mohou spouštět starý strach
Trauma se někdy připomene i ve chvíli, kdy člověk rozumově ví, že je v bezpečí. Stačí určitý tón hlasu, způsob jednání, prostředí, vůně nebo jiná zdánlivá maličkost a tělo může reagovat napětím, strachem nebo silným neklidem.
Nejde o přehnanou reakci ani o vědomé rozhodnutí. Mozek se během traumatické zkušenosti učí rozpoznávat nebezpečí. Později se proto může stát, že podobný podnět vyvolá v mozku poplach, i když skutečné nebezpečí už dávno není přítomné.
4.Člověk mápotřebu neustále dokazovat svou hodnotu
Pokud dítě dlouhodobě slyší, že je špatné, neschopné nebo že za všechno může ono, může si takový obraz o sobě odnést do dospělosti.
Pak může být velmi důležité pochválení od ostatních. Člověk se snaží být dokonalým zaměstnancem, partnerem, rodičem nebo kamarádem, protože má pocit, že jinak nebude dost dobrý.
Někdy se proto neumí zastavit. Potřebuje stále něco dokazovat a pochvala mu přinese úlevu jen na chvíli.
5.Nízké sebevědomí jako vzorec
Ponižování v dětství může změnit způsob, jakým člověk sám sebe vnímá. Když dítě opakovaně slyší negativní věci o své osobě, postupně jim začne věřit.
V dospělosti pak může být velmi přísné samo na sebe. Vidí především chyby, zatímco vlastní schopnosti přehlíží. I obyčejný neúspěch může vnímat jako důkaz toho, že nestojí za nic.
Sebeúcta se ale dá postupně budovat znovu. Někdy k tomu pomůže vlastní práce na sobě, jindy bezpečné vztahy a často také odborná psychologická pomoc.
6.Objeví se psychické potíže
Dlouhodobý stres a traumatické zkušenosti z dětství zvyšujít riziko různých psychických obtíží. Mohou se objevit například úzkosti, deprese, problémy s regulací emocí nebo posttraumatické příznaky.
Neznamená to ale, že každý člověk, který v dětství zažil násilí nebo zanedbávání, automaticky onemocní. Psychické zdraví ovlivňuje mnoho faktorů a každý člověk se s traumatem vyrovnává jinak.
Důležité je také vědět, že vyhledat pomoc není známkou slabosti. Naopak. Přiznat si, že některé věci člověk sám zvládá jen obtížně, může být velmi důležitým krokem.
7.Těžko zvládnutelné emoce
Dítě se postupně učí, jak pracovat se vztekem, strachem, smutkem nebo frustrací. Potřebuje k tomu dospělého, který mu pomůže pochopit, co se v něm děje.
Pokud vyrůstá v prostředí plném strachu a nepředvídatelnosti, je toto učení mnohem složitější. V dospělosti pak může mít člověk pocit, že ho emoce někdy úplně převálcují.
Může se rychle rozzlobit, stáhnout se do sebe, propadnout úzkosti nebo mít potřebu před nepříjemnými pocity utéct. Nejde o charakterovou vadu. Často se jedná o způsoby přežití, které kdysi dávaly smysl, ale v bezpečnějším dospělém životě už nemusí být užitečné.
8.V partnerských vztazích se opakují známé vzorce
Jedním z nejbolestivějších následků je to, že člověk začne považovat nezdravé chování za něco známého a tím pádem i „normálního“.
Když někdo vyrůstal v prostředí, kde byla láska spojena s ponižováním, kontrolou nebo strachem, může mít později problém rozpoznat, jak vlastně vypadá zdravý vztah a vybírá si podobně nedostupné nebo kontrolující partnery. Jindy se naopak vztahům úplně vyhýbá, protože blízkost vnímá jako možné nebezpečí.
9.Tělo reaguje na dlouhodobý stres
Psychika a tělo spolu úzce souvisejí. Dlouhodobý stres může ovlivňovat spánek, energii, napětí ve svalech, trávení nebo celkovou schopnost odpočívat.
Člověk nemusí vždy vědět, proč se cítí neustále napjatý nebo proč jeho tělo reaguje přehnaně na určité situace. Někdy je právě dlouhodobý stres jednou z částí celého příběhu.
Současně ale není správné přisuzovat každou bolest nebo zdravotní potíž automaticky dětskému traumatu. Fyzické příznaky mají mnoho možných příčin a zaslouží si odpovídající lékařské posouzení.
10.Snaha utéct od nepříjemných pocitů
Někteří lidé hledají úlevu v chování, které jim na chvíli pomůže vypnout nepříjemné emoce. Může jít například o přejídání, alkohol, jiné návykové látky, hazard nebo jiné destruktivní způsoby zvládání.
Nejde přitom jen o samotné chování. Za ním často stojí potřeba na chvíli necítit strach, napětí, stud nebo bolest. Právě proto bývá důležité řešit nejen samotný problém, ale také jeho příčinu. Pouhé „přestaň to dělat“ často nestačí.
11.Vztek může zůstat dlouho pod povrchem
Je naprosto pochopitelné, že člověk, kterému bylo v dětství ubližováno, může cítit vztek. Někdy vůči konkrétním lidem, jindy vůči celé situaci nebo vůči sobě. Někteří lidé ho obracejí dovnitř a jsou tvrdí sami k sobě. Jiní mají problém svůj vztek regulovat a mohou reagovat velmi prudce.
Důležité je pochopit, že vztek sám o sobě není něco špatného. Může upozorňovat na překročené hranice a nespravedlnost. Problém nastává tehdy, když člověk neví, jak s ním bezpečně zacházet.
12.Spánek nemusí být odpočinek
Když člověk během dne funguje, může své vzpomínky a pocity do určité míry vytěsnit. Ve chvíli, kdy večer všechno ztichne, se ale mohou nepříjemné myšlenky vracet.
U některých lidí se objevují noční můry, potíže s usínáním, časté probouzení nebo pocit, že ani po několika hodinách spánku nejsou skutečně odpočatí. Dlouhodobé problémy se spánkem mohou následně zvyšovat únavu, podrážděnost i úzkost, a tím vytvářet začarovaný kruh.
Dětství nemusí rozhodnout o celém tvém životě
Traumatická zkušenost člověka ovlivní, ale nemusí ho navždy definovat.
Některé naučené reakce, strachy nebo vztahové vzorce vznikly v době, kdy dítě nemělo možnost situaci změnit. Jako dospělý člověk už ale může postupně zjišťovat, co mu dnes skutečně pomáhá a co si naopak nechce dál nést.
Někdy to znamená naučit se nastavovat hranice. Jindy pochopit, že za to, co se mu jako dítěti stalo, nenese odpovědnost. Pro někoho je důležitá terapie, pro jiného bezpečný člověk, kterému může důvěřovat. Často jde o kombinaci několika věcí a především o čas.
A ještě jedna důležitá věc: to, co se ti stalo v dětství, nebyla tvoje vina.
Nemusíš zapomenout na minulost, aby ses mohla posunout dál. Cílem není předstírat, že se nic nestalo. Cílem může být postupně získat zpět pocit bezpečí, vlastní hodnotu a možnost rozhodovat o tom, jak bude vypadat tvůj život dnes.
Minulost je součástí tvého příběhu, nemusí ale být jeho poslední kapitolou.
