Někdy večer ležím v tichu a říkám si – kam se ten den vlastně poděl?
Vstávala jsem brzy, ještě před tím, než se probudil dům. Připravila jsem snídani, nachystala svačiny, rychle přelítla e-maily, abych aspoň trochu měla náskok. Pak jsem naskočila do práce, mezitím dohlížela na úkoly a učení, odbíhala k pračce, vyřizovala pochůzky, objednávala rodinného lékaře, plánovala víkend.
A pak je tu večer – a já si uvědomím, že jsem za celý den ani jednou pořádně nezavřela oči a nenadechla se sama pro sebe.
Mám pocit, že jsem neustále „v pohotovosti“. Jako kdybych musela být pořád k dispozici – kdyby náhodou někdo něco potřeboval. Kdyby někdo na něco zapomněl, kdyby bylo potřeba něco narychlo zařídit, kdyby se doma něco pokazilo, když musím uvařit jídlo, abychom nezemřeli hladem, když se musím postarat o všechny ty věci, které se samy neudělají a takových „když“ a „kdyby“ je strašná spousta.
Být spolehlivá, opora, ta, co se postará. Je to role, kterou na sebe bereme často úplně přirozeně. A přitom právě v ní se tak snadno vytrácíme samy sobě. Ne tím, že bychom to nedělaly rády – ale tím, že zapomeneme, že máme právo taky jen být.
Bez výkonu.
Bez vysvětlování.
Bez povinnosti být dostupná.
Čím víc toho zvládnu, tím víc si uvědomuju, že ne všechno musím. A že když si každý den aspoň na chvíli sednu a udělám něco jen pro sebe – přečtu pár stran knížky, dám si kávu, jen tak koukám z okna – není to ztracený čas. Je to čas, který mě zpátky spojuje se mnou samotnou.
Možná se čas nikam neztrácí.
Možná ho jen bez přemýšlení rozdáváme všem ostatním – a zapomínáme, že si z něj máme právo nechat i kousek pro sebe. A tak si ho teď zkouším zase pomalu brát zpět. Ne ze sobectví. Ale z lásky k sobě.
Udělejte to i vy.
