Štědrý den pro mě nikdy nebyl jen o večeři a dárcích. Vždycky jsem cítila, že je to takový zvláštní den mezi – mezi starým a novým, mezi světlem a tmou, mezi tím, co bylo, a tím, co možná přijde. A možná právě proto kolem něj vzniklo tolik tradic, pravidel a pověr.
Naši předci ho brali hodně vážně. Věřili, že jaký Štědrý den je, takový bude celý další rok. Proto se snažili být v klidu, nehádali se, mluvili potichu a dávali si pozor na každé gesto. Ne proto, aby byli dokonalí, ale aby si něco nepokazili. Přiznám se, že tohle ještě tak úplně nezvládám, ale kdo ano?
Říkalo se třeba, že se na Štědrý den nesmí prát, šít ani věšet prádlo, aby se do domu nepřinesla nemoc nebo smůla. Nezametalo se a nevynášelo smetí, protože by se s ním mohlo vymést i štěstí. A hodně se dbalo na to, aby se nikdo nehádal, protože hádka by se prý táhla celý rok.
Upřímně, dnes mi to zní spíš jako tichá výzva ke klidu. Ke zpomalení. K tomu, že dneska prostě nemusíme všechno řešit.
Zároveň ale byly i věci, které se dělat měly. Krásné, symbolické drobnosti. Třeba společná večeře, kdy nikdo neměl vstávat od stolu dřív než ostatní. Talíř navíc – pro pocestného, nebo jen jako připomínka někoho, kdo už tu s námi není. Mince nebo rybí šupiny pod ubrusem, aby se doma držely peníze a hojnost.
A pak ten půst. Prý kdo vydrží až do večera, uvidí zlaté prasátko. Dneska se tomu možná usmíváme, ale mně se na tom líbí ta myšlenka čekání. Trpělivosti. Že ne všechno musí být hned.
Štědrý den byl taky dnem věštění. Krájení jablka, lodičky ze skořápek, házení střevícem. Lidé se chtěli ujistit, že to, co přijde, bude dobré. Že se mají na co těšit.
A víš co? Myslím, že to vlastně děláme pořád. Jen jinak. Taky si v sobě potichu klademe otázky:
Bude to příští rok lepší?
Budu v pořádku?
Najdu klid?
Možná dneska nemusíme dodržovat všechna ta stará pravidla doslova. Ale něco si z nich vzít můžeme. Třeba to, že Štědrý den nemá být o výkonu. O dokonalosti. O tom, že všechno musí vyjít.
Možná má být hlavně o tom být k sobě o trochu laskavější. Nemít na sebe takové nároky. Nechat věci být. A dovolit si klid, i kdyby byl jen na chvíli.
A to mi přijde jako tradice, kterou má smysl držet. Co myslíš?
