Dokonalost se často tváří jako ctnost. Jako něco, co z nás dělá lepší lidi. Ve skutečnosti ale velmi často stojí na opačné straně a bere nám klid, svobodu i radost z obyčejného bytí. A hlavním viníkem bývá perfekcionismus.
Perfekcionismus není touha po kvalitě
Na první pohled může perfekcionismus vypadat neškodně, dokonce obdivuhodně.
Říkáš si: „Chci to mít dobře.“ „Záleží mi na výsledku.“
Jenže mezi snahou o kvalitu a perfekcionismem je zásadní rozdíl.
Snaha o kvalitu říká: Udělám to co nejlépe, jak teď dokážu.
Perfekcionismus říká: Nestačí to. Ještě ne. Pořád ne.
Perfekcionista málokdy cítí spokojenost. I když něco dopadne dobře, okamžitě vidí, co šlo udělat lépe. Úspěch si neužije, jen si odškrtne, že „to tentokrát nepropadlo“.
Jak ti perfekcionismus pomalu ničí život
Perfekcionismus není hlasitý. Nekřičí. Spíš šeptá. A právě proto je tak nebezpečný.
- Zabíjí radost z procesu. Všechno se mění v úkol, test nebo výkon. Už nejde o radost, ale o hodnocení.
- Vede k chronické nespokojenosti. Nic nikdy není dost. Ani výsledky, ani my sami.
- Podporuje odkládání a paralýzu. Když má být něco dokonalé, je jednodušší to raději vůbec nezačít.
- Zvyšuje úzkost a vnitřní tlak. Neustálý pocit, že nesmíme udělat chybu, je vyčerpávající.
- Ničí vztahy. Perfekcionismus se často netýká jen nás, ale i ostatních – máme přehnaná očekávání a málo tolerance.
Místo toho, aby nám pomáhal růst, nás perfekcionismus drží na místě. V bezpečné, ale dusivé kleci.
Strach z chyb jako životní brzda
V jádru perfekcionismu není touha po dokonalosti, ale strach. Strach ze selhání, kritiky, odmítnutí. Chyba se v očích perfekcionisty nerovná zkušenosti, ale důkazu vlastní nedostatečnosti.
Jenže bez chyb není pohyb. Žádná změna. Žádné učení.
Lidé, kteří se posouvají dopředu, nejsou ti, kteří dělají vše správně, ale ti, kteří jsou ochotní udělat to špatně a zkusit to znovu. Perfekcionismus nás o tuto možnost připravuje.
Perfekcionismus a hodnota sebe sama
Jedna z nejbolestivějších věcí na perfekcionismu je, že často spojuje naši hodnotu s výkonem.
Když podám skvělý výkon, mám hodnotu. Když ne, selhal jsem jako člověk.
To je extrémně vyčerpávající způsob existence. Znamená to, že nikdy nemáme právo na slabost, odpočinek ani obyčejné „dnes to nešlo“. A přitom právě tyto momenty jsou součástí lidskosti.
Nedokonalost jako prostor pro život
Když pustíme potřebu být dokonalí, nezačneme dělat věci špatně. Začneme je dělat skutečně.
S chybami. S emocemi. S nejistotou. Ale taky s lehkostí.
Nedokonalost vytváří prostor:
- pro učení
- pro autenticitu
- pro radost z malých pokroků
- pro soucit se sebou i s ostatními
A paradoxně právě tehdy často vznikají ty nejlepší věci.
Přestat hledat dokonalost neznamená rezignovat
Nejde o to kašlat na všechno. Jde o změnu vnitřního nastavení.
Místo „musí to být perfektní“ říct:
Tohle teď stačí. A můžu to zlepšit později.
Tohle jediné rozhodnutí může změnit způsob, jakým pracujeme, tvoříme, milujeme i žijeme.
Stačí být dostatečně dobrý
Život se neodehrává v dokonalosti, ale v přítomném okamžiku. V krocích, které nejsou ideální, ale jsou skutečné.
Nemusíme být bezchybní, abychom byli hodnotní. Nemusíme být perfektní, abychom si zasloužili klid.
Možná největší odvaha není být dokonalý.
Ale dovolit si být člověkem.
