Foto: Léa Decroix

Památka, která přesahuje generace

  1. listopad v sobě spojuje dvě zásadní události:
  • Rok 1939, kdy nacisté brutálně potlačili studentské demonstrace, uzavřeli české vysoké školy a devět studentských vůdců popravili.
  • Rok 1989, kdy se studenti opět postavili režimu – tentokrát komunistickému – a jejich pokojná demonstrace na Národní třídě se stala spouštěčem Sametové revoluce.

Dvě různé doby. Dva různé režimy. Stejná touha po svobodě.

Korzo Národní 2025, foto: Léa Decroix

Vzpomínky, které žijí dál

Ulicemi Prahy se včera opět nesly svíčky, květiny a zpěv. Lidé přicházeli na Národní třídu nejen proto, aby uctili oběti a připomněli si události, které změnily naši společnost, ale také proto, aby vyjádřili, že demokracie je hodnotou, o kterou je potřeba pečovat i dnes.

Ať už jste zapálili svíčku, sledovali události online, nebo si jen doma v tichosti připomněli, proč 17. listopad slavíme, byli jste součástí důležité tradice – tradice paměti.

Korzo Národní 2025, Modlitba pro Martu v podání Jana Ciny, foto: Léa Decroix

Co si z 17. listopadu odnášíme dnes?

Každý rok říkáme, že svoboda není samozřejmost. A přesto na to během roku občas zapomínáme. 17. listopad nám připomíná několik jednoduchých, ale zásadních pravd:

  • Svoboda slova a názorů je pilířem demokracie.
  • Odvaha jednotlivců může změnit chod dějin.
  • Demokracie není trvalý stav – je to závazek.
  • A nezávislá občanská společnost je její největší oporou.

Je to den, kdy se díváme do minulosti, ale zároveň i do budoucnosti.

A pokládáme si otázku: Jakou společnost chceme vytvářet?

Oslava i závazek

  1. listopad není jen svátkem historie. Je to i připomínka toho, že demokracie začíná u nás samotných. V tom, jak mluvíme, jak jednáme, jak respektujeme druhé, jak se zajímáme o svět kolem sebe.

A i když se společnost mění a současné výzvy vypadají jinak než ty před desítkami let, podstata zůstává stejná: svobodu si zasloužíme jen tehdy, když o ni pečujeme.

Monika

Jmenuji se Monika a na stránkách My všechny pro vás píšu o všem možném i nemožném. Od malička mě bavilo něco tvořit a nedokážu sedět jen tak s rukama v klíně. Miluji ten pocit, když mi pod rukama vzniká něco nového, pěkného a třeba i užitečného.